Fenomén MŇÁGA

/publikováno v Týdeníku Echo 24. 3. 2017/

30 let veselého smutku

Pod otevřeným oknem byla továrna a za ní ještě jedna. Mezi nimi tma, protože bylo blízko k půlnoci. Zpoza mraku vyšel měsíc, černý prostor propíchly naježené siluety komínů a kouř se proti noční obloze rozsvítil jako neonový poutač. Budovy temně hučely, odněkud slabě syčela pára a Petr Fiala zamáčkl o parapet zbytek cigarety. “Vynález zkázy pozpátku,” okomentoval černobílý výjev mezi Rožnovem pod Radhoštěm a Valašským Meziříčím a s kávou v papírovém kelímku jsme se dlouhou chodbou vraceli zpátky do zkušebny.

Byl to další z nekonečné řady trefných slovních obratů, ze kterých už třicel te staví texty pro Mňágu a žďorp. První části jsem rozuměl. Výjev za oknem u pánské toalety, kam se chodí kouřit, protože zkušebna ve staré tovární budově je nekuřácká, skutečně vypadal jak scéna z filmu Karla Zemana. Ale proč pozpátku? “Žiju teď opačně, než v tom filmu. Průser už byl, teď bude to lepší,” pousmál se Petr Fiala. Další vysvětlení nepřidal, stejně jako u popisu šedivé plískanice, která si na konci podzimu ustlala mezi valašskými kopci – “Druhá odmocnina Grónska” napsal lakonicky na facebook a fanoušci skupiny tuhle glosu vzápětí zasypali desítkami lajků. “Fakt nevím, jak mě to napadlo. Prostě jsem viděl to šedivo kolem sebe a vypadlo to ze mě. Tohle nevymýšlím, přichází to samo.”

O textech, které jsou svým hořkosladkým glosováním obyčejných věcí pro Mňágu a žďorp typické stejně jako zvuk saxofonu (je to poprvé a naposledy, co se toto téměř už povinné klišé zde objevuje), se s Petrem Fialou povídá těžce. Nemá pro své obraty vysvětlení a ani ho nehledá. Klíč k pochopení fenoménu Mňága je ukrytý v pozorování. A také v těch kelímcích s kávou, které oba držíme v ruce.

“Sejdeme se večer na benzince,” stojí v sms zprávě od Petra, když si domlouváme jednu z mnoha schůzek. Kde taky jinde. Kousek nad benzinkou Petr Fiala bydlí, kousek vedle má v areálu bývalé Tesly kapela zkušebnu a dělají tady dobré espresso. Přes papírové stěny kelímku hřeje v dlaních, když tmou klopýtáme přes železniční trať k továrně. Auto necháváme u bezinky. Banální cesta, už stokrát taková byla a zase bude, protože tohle je Petrův svět. A také písničky. Než nás velký nákladní výtah vyveze ke zkušebně, proběhne mi hlavou text z nového alba Třínohý pes:

Tráva voněla sladce

A vlahej vítr vál

Sám se svou károu a kávou

Jsem na benzince stál

První hvězdy svítily

Cyklisti ještě jezdili

Bledej měsíc

Už čekal opodál

/Apoštol chaosu a zmatku/

Možná proto si lidi písničky Mňágy už třicet let pobrukují, protože si je mohou sami prožívat a fyzicky se jimi procházet a osahávat si je. Jsou jednoduché a stejné všude, v každém místě i věku, jako to kafe u benzinky.

Ne každému tahle kapela chutná, Mňága a žďorp nemá moc obyčejných posluchačů. Buď ji lidé milují, nebo naopak s úsměškem zavrhují, že tohle už opravdu ne. Stále stejný zvuk, stále stejné texty, a už jsme přeci dospělí a tohle jsme odložili současně s doznívající pubertou. Děkujeme, nechceme. Jenže stále je dost těch, kteří už třicet let drží tuhle skupinu při životě a chodí si po koncertech do šatny s muzikanty povyprávět o tom, jak se v písničkách poznávají a že to je přesně o jejich životech, ve kterých se chvíli radují a pak zase klečí na kolenou.

Ono najít se v textech Mňágy není vůbec složité. Slogany Petra Fialy totiž přesně trefují to, co si každý občas říká sám pro sebe:

A já si marně vzpomínám na to, co jsem kdysi chtěl,

možná nic tak zvláštního, ale tohle teda ne.

/Ve 4 ráno/

Ale není mi do breku

Jen žiju na útěku

Před sebou k tobě

A od tebe k sobě

/Myslel jsem si, že je to láska/

Chtěl jsem tu slečnu a měl jsem ji rád

Ale ona mě ne, no to se může stát

/Byl jsem na procházce/

Větrník máme zpoloviny snědený a čekáme, až nám obsluha přinese kávu. Jak stylové! Vše rekvizity z písničky Spaste svoje duše (Lidi sedí před cukrárnou a drtí větrníky lžičkama. Míchají kafe a je jim dobře, zdá se). Samozřejmě sedíme před cukrárnou na náměstí ve Valašském Meziříčí, svítí slunce a je půl třetí odpoledne. “Vidíš to sám, univerzální ospalá díra, jako kdekoliv jinde. Asi proto lidi naše koncerty baví a mají ty písničky rádi. Tohle zažívá každý, ať žije kdekoliv a občas na něho přijde chuť prokopat se ven,” usmívá se Petr Fiala. Do cukrárny přišel i s dětmi, ale ty místo poslouchání tatínkových vzpomínek kontrolují, co je nového v mobilech. Odzývají i vzpomínku na první barevnou televizi, která se ve městě objevila. “To bylo támhle v tom domě,” ukazuje Petr na opačnou stranu náměstí. “Byla tam prodejna elektro a ve výloze měli puštěnou barevnou televizi. Lilo jako z konve, já byl tehdy malý fakan a hráli jsme hokej se Švédském. Nikde ani noha, jen já tam stál s obličejem přilepeným na výkladu a nemohl se od toho odtrhnout. Švédské žlutomodré dresy! To bylo něco neuvěřitelného! No, ale jinak se toho tady moc nedělo.” Takže tohle je to kultovní místo, náměstí se zřejmě nejslavnější nudou, shrnuté do jedné sloky:

O půl třetí na náměstí ve Valašském Meziříčí

Jdu co noha nohu mine a každej sám sobě jsme stínem

Nic mi není, přitom melu z posledního

Těžko říct o tom něco konkrétního

/Made in Valmez/

Kromě reálného prostředí, které se stalo inspirací pro píseň, kterou končí každý koncert Mňágy, je důležité poslouchat, jak Petr Fiala vypráví. I u kávy má stejný hlas, jako když stojí na pódiu před mikrofonem. Tichý a trochu líný. A když se k tomu přidá ještě typická moravská regresivní spodoba znělosti, kdy shoda je zhoda, vzniká ve výsledku až skoro hladivý projev, který víc konejší než rockersky burcuje a drásá. Mimochodem podobná věc, se kterou se potýká Marek Eben, který si už několkrát posteskl (zjevně ale jen na oko), že by tak moc chtěl být tvrdý rocker, ale se svým hlasem toho prostě nedosáhne. Petr Fiala je na tom stejně. I když na nové desce jsou hned dvě písničky s ostřejšími kytarovými riffy, jeho líčení smutných banálních příhod spíše uklidňuje, než že by člověk dostal chuť vzít kytaru a prohodit ji zavřeným oknem. Možná proto jsou před šatnou Mňágy stále nové zástupy dívek a žen, pohlazení je zkrátka žádané zboží, i když je to jen slovy a barvou hlasu.

“Postav se sem, tady je to nejlepší,” rovná mě Petr ve zkušebně mezi dva velké reproduktory. “To je moje místo. Pustím ti to nahlas, protože tohle se potichu poslouchat nemůže.” Zvuk je syrový, demonahrávku nahrával Petr sám. “Tohle je už na novou desku. Zatím jen tak nahozený, ale myslím, že z toho něco bude,” komentuje začátek písničky. Další malé vysvětlení toho, proč Mňága a žďorp hraje už třicet let. Pracuje se pořád, protože kromě umění je tohle i řemeslo a nemůže se čekat na múzy. Nová deska Třínohý pes se teprve pojede nahrávat do studia, ale v počítači ve zkušebně se už rodí deska další. Sesbírané nápady se budou dávat dohromady v malé chatě v Orlických horách, na dohled od česko-polské hranice, stejně jako už mnohokrát předtím.

Všechno je schované za keři a vzrostlými stromy. Jen reflektory aut ukazují, kudy vede silnice a kde v serpentynách začíná šplhat do kopce. To se právě střídají směny dělníků v nedaleké automobilce. Zvuk motorů ale vzápětí překryjí kytarové akordy, ke kterým se přidává basa a saxofon. Sousedy to neruší, v okolních chtách nikdo není, do noci svítí jediné okno. To, pod kterým stojí šestice muzikantů a podupává si do rytmu. Tradiční rituál na kapelovém soustředění. Poslouchá se, co se ten den nazkoušelo a nahrálo, obvykle tři písničky. Hudba se pouští z malého reproduktoru, aby se hned na začátku daly vychytat věci, které by lidem špatně zněly z rádia. Žhnoucí konce cigaret svítí ve tmě jak červené diody. Dnešní písničkový set dopadl dobře, takže už jen nezbytné plácnutí dlaněmi, otevřít lahvové pivo a obsadit si místo na malé terase před chatou. Bude video. South Park a kapelou milovaný Sexuálně harašivý panda, 37. díl z roku 1999, který se během týdenního soustředění pouští několikrát. Ještě několik piv a cigaret a ráno se začíná znovu.

K vlastnímu překvapení

Nakonec přece jen dopluli až do oázy

Životem zmožení a vyjevení

Architekti vlastní zkázy

/Architekti vlastní zkázy/

Je hotová polovina demonahrávek, když přichází to, co se stát asi muselo. Ideálně plynoucí pánský týden, který by při pozorování přes plot mohl vypadat jako pokračování komedie S tebou mě baví svět, avšak bez dětí, se zadrhává. Kytarista Martin Knor, který je s Petrem Fialou ve skupině od samého počátku, sedí ráno před chatou a dívá se mlčky do oblohy. Trvá to skoro hodinu a není s ním řeč. Ostatní jsou v chatě a snaží se nastavit syntezátor tak, aby v pravidelném a rychlém rytmu opakoval jeden tón. Nedaří se to a s každou další minutou přibývá pochyb, zda to má smysl. Ale Petr Fiala si takhle pro ostatní připravil svou první verzi písničky a trvá na tom, že se právě takhle bude zkoušet. Když už problém ukrajuje z druhé hodiny, pomáhá na dálku jako poradce po telefonu Moimir Papalescu, guru české syntezátorové scény. Během několika minut je vše nastavené, elektronický zvuk hraje a zkouška může začít. Když je písnička nahraná, kapela se shoduje, že to se syntezátorem zní blbě a že se to nahraje jen s kytarami. Dopoledne je pryč. “To je typické, když si Petr něco takhle umane, tak neustoupí. Nemá cenu mu to rozmlouvat nebo ho přesvědčovat. Musí to uznat sám, že to je slepá cesta,” promluvil konečně na své samotce před chatou Martin Knor. Nebyl to ale jediný důvod jeho rozmrzelosti. “Na druhou stranu chápu, že Petr chtěl něco takového zkusit. Všichni chceme, aby nové písničky byly originální, s trochu jiným zvukem. Už nás nebaví poslouchat stále dokola, že hrajeme pořád stejně.”

Tohle je téma, které v malé chatě vyvolá dusnou náladu ještě několikrát – Mňága zase zní jako Mňága! V kapele platí při skládání nových písní pravidlo, že každý zodpovídá za svůj nástroj a také za hudební nápady, které si pro svůj part vymyslí. Co chce hrát, předvede ostatním a společná porada pak rozhoduje, co zůstane a co putuje do koše. Jenže na každého přijde někdy útlum a občas se kapela točí v kruhu. Po jedné zhruba hodinové zkoušce vyšel s kyselou náladou ven druhý kytarista Jaromír Mikel. “Takže už tam máme zase ty stejné akordy, co hrajeme pořád dokola. To samé, nic nového.” Kapelník Petr Fiala ordinuje polední hudební klid. Křesílka na sluníčko, vypnout aparaturu, čaj, pivo, kafe, cigareta. Někdo jde dos tsráně nad chatou, aby se pokusil ulovit trochu mobilního signálu, Marcel Gabriel spí před svými bubny v chatě. Není tu zrovna veselo, ale nikdo nikomu nic nevyčítá a nikdo se s nikým nehádá. Ticho léčí. Po týdnu je nová deska nazkoušená, demonahrávky hotové a každý si je stahuje do svého počítače. Za čtvrt roku se jde do studia nahrávat naostro. Dostat se tahle verze už tehdy do ruky pravověrným fanouškům, budou spokojeni. Je to pořád Mňága!

Debata, zda by Mňága měla znít po třiceti letech jinak, nemá valného smyslu. Nemůže znít dramaticky jinak, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Tím první je už zmiňovaný hlas Petra Fialy, který ho sám v několika rozhovorech označil jako slabý ve smyslu síly. Není to hlas, který boří tribuny stadionů. Je to hlas poetického vypravěče. Sice ne tak tichý, jako třeba Karla Plíhala, ale stále natolik jemný, že ho musí hudba respektovat. Množina hudebních postupů a aranží v kapele, která si udržuje stejné nástrojové obsazení, je omezená. Druhý důvod jsou texty, u kterých si dovolím neskromnou osobní poznámku. Asi málokdo dokázal poslouchat půl roku stále dokola všechny písničky, které kdy Mňága a ždorp nahrála a nic jiného k tomu. Každý den, kdykoliv byla volná chvíle. Připravoval jsem pro skupinu padesát fotografických ilustrací k písničkám, které si sám vyberu a naučil jsem se za tu dobu její kompletní diskografii nazpaměť. A tato naposlouchaná masa jasně ukázala, že k rytmu textů Petra Fialy, k jeho slovní zásobě, formulacím, originálním obratům a frázování zkrátka ten vyzkoušený styl sedí. Texty, které jsou samy o sobě mikropříběhy s pointou potřebují, aby hudba zněla tak, aby slova byla dobře rozpoznatelná a aby dynamika skladeb pomáhal poslechu a porozumění textu. Nebo jednodušeji: Mňága produkuje normální a jednoduché písničky, což není ve skutečnosti vůbec nic jednoduchého.

Na uzavřeném oddělení 17 B

Je někdy těžké rozlišit noc a den

/17B/

“Kroměříž?” ptám se v sms zprávě na dálku a bez dalšího vysvětlování Petra Fialy. Jednoslovná odpověď přichází obratem: “Ano”. Byl to jen kontrolní dotaz, pro jistotu. Léčeben, kde by byl jeden z pavilonů skutečně označen jako 17B a ještě navíc obehnán plotem, není u nás moc. I když bylo zrovna jaro, nebylo tu veselo. Na plotu se stále držely šlahouny uschlé staré trávy, plastové židličky pod stromem byly zelené od mechu a z vnitřku pavilonu byly slyšet jen tiché hlasy. Venku nebyl nikdo. Vlastně jsem to místo nechtěl vidět, neměl jsem původně v úmyslu podnikat cesty po stopách textů Petra Fialy a už vůbec ne do téhle krajiny smutku. Jenže jak jsem se při našich setkáních dozvídal z často jen mimoděk pronesených poznámek stále více detailů o životě ve Valašském Meziříčí, v Rožnově a o kamarádech a vrstevnících členů skupiny, rozuměl jsem některým písničkám víc, než  celé dlouhé roky předtím. Projít si skutečné louky nad železniční tratí u Bečvy, o kterých se zpívá ve Třetím tajemství (Můj otec mi kdysi vyprávěl, jak seděl v trávě na louce plné květin a včel po cestě z práce nad starou železniční tratí, několik dní před tím než se ztratil), je přeci jen něco jiného, než písničku pouze poslouchat. A tak jsem neodolal a jel jsem se do kroměříže podívat. Bylo to dobře, protože až na místě jsem zjistil, z čeho se narodil skutečný smutek téhle písně. “Je to strašný, viď, když tam jdeš kolem těch pavilonů a najednou vidíš nápis: Dětská psychiatrie. Že už i děcka se musí s tímhle prát,” napsal mi Petr v jedné ze zpráv. Další důležitý kus do skládačky “Mňága”. Pochopení pro ostatní, které často doprovází skrytý vzkaz: Nestyďte se za životní maléry, potkává to každého a nějaký průšvih ještě není tragédie.

Co jsem asi chtěl

Tak to asi mám

/V cíli/

K rekapitulaci třiceti let života v Mňáze, pro Mňágu i vedle Mňágy jsem Petra Fialu nepřinutil. Neměl nikdy chuť ani na chvíli přemýšlet nad tím, jestli s kamarády založili a udržují zajímavý hudební fenomén. Některé písničky ho za ty roky baví víc, některé už hrát nechce, ale opravdově se těší nejvíc na ty nové, které mu běhají hlavou a po nocích si je jako samotář zkouší nahrávat do počítače. “Nemám teď moc času, ale tohle ti ještě pustím,” řekl ve zkušebně, když na hodinách bylo osm hodin večer. Zkušebnu jsme zamykali před půlnocí. Na rampě u výtahu poslední cigareta. “Žádné deprese, jsem šťastný. Děláme s kapelou, co nás baví, do ničeho se nenutíme a já mám, co potřebuju. Je potřeba se radovat z maličkostí. Připomenu si to pokaždé, když si u benzinky kupuju kafe a můžu si k tomu přidat čokoládovou tyčinku a vím, že na to  ám peníze. Projít se po kopcích, užívat si chvíle s dětmi, dokud o to stojí.” Tak pravil Apoštol chaosu a zmatku a Architekt vlastní zkázy (viz album Třínohý pes) a odešl do tmy. S nějakou novou písničkou v hlavě.

Advertisements

2 thoughts on “Fenomén MŇÁGA

  1. Rudolf Bernart 7.4.2017 / 10.15

    Dobrý den pane Macháčku, díky za Váš portál „jeden den – jedna fotka; nic víc,nic míň“. Velmi často je to léčivá záplata na momentální situaci v životním běhu. Dle množství fotografií z Pardubicka soudím, že máte k tomuto městu blízko, proto bych se Vás rád zeptal, jestli by bylo možné ovlivnit Váš výběr pro nějakou příští. Vím, že umíte i moderním věcem dát nádech „lidství“, který koresponduje s momentální denní náladou. Nesleduji tím žádný komeční zájem, ani žádnou propagaci. Sleduji tím pouze to, že jedna konkrétní dáma sleduje denně Váš portál, a často pak spolu rozebíráme a přeme se nad odhadem nálady jednoltivých snímků. Pokud by se „náhodou“ objevil požadovaný motiv zrovna na „jejích“ oblíbených stránkách, mohla by se u kávy stočit konverzace i na „jiné“ téma. Děkuji za odpověď

    • davidmachacek 7.4.2017 / 14.25

      Přeji hezké odpoledne a děkuji za milý vzkaz. Pardubice jsou moje rodné město, takže je přirozené, že se ve fotodeníku objevují nejčastěji.
      K tomu, co a proč se ve fotodeníku objevuje, jsem kdysi napsal toto:

      Stále platí to, s čím jsem tuhle věc 1. ledna 2014 začal:
      1) Každý den – jedna fotka.
      2) Fotka musí vzniknout ten den; nic nefotím do zásoby, nic netahám z archivu.
      3) Nechodím fotkám naproti; do deníku patří jen taková fotka, která vznikne jako dokument toho, co ten den přirozeně prožívám a potkávám. Nechodím za zajímavými motivy, nečekám na světlo. Fotím to, co právě vidím.
      4) Obvykle si fotku doplním dvojverším, které mě v okamžiku focení volně napadne. Ale není to pravidlo, i když si to někteří myslí a další dokonce přejí. Budou i fotky bez dvojverší, protože to opravdu není moje povinnost.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s