Fenomén MŇÁGA

/publikováno v Týdeníku Echo 24. 3. 2017/

30 let veselého smutku

Pod otevřeným oknem byla továrna a za ní ještě jedna. Mezi nimi tma, protože bylo blízko k půlnoci. Zpoza mraku vyšel měsíc, černý prostor propíchly naježené siluety komínů a kouř se proti noční obloze rozsvítil jako neonový poutač. Budovy temně hučely, odněkud slabě syčela pára a Petr Fiala zamáčkl o parapet zbytek cigarety. “Vynález zkázy pozpátku,” okomentoval černobílý výjev mezi Rožnovem pod Radhoštěm a Valašským Meziříčím a s kávou v papírovém kelímku jsme se dlouhou chodbou vraceli zpátky do zkušebny.

Byl to další z nekonečné řady trefných slovních obratů, ze kterých už třicel te staví texty pro Mňágu a žďorp. První části jsem rozuměl. Výjev za oknem u pánské toalety, kam se chodí kouřit, protože zkušebna ve staré tovární budově je nekuřácká, skutečně vypadal jak scéna z filmu Karla Zemana. Ale proč pozpátku? “Žiju teď opačně, než v tom filmu. Průser už byl, teď bude to lepší,” pousmál se Petr Fiala. Další vysvětlení nepřidal, stejně jako u popisu šedivé plískanice, která si na konci podzimu ustlala mezi valašskými kopci – “Druhá odmocnina Grónska” napsal lakonicky na facebook a fanoušci skupiny tuhle glosu vzápětí zasypali desítkami lajků. “Fakt nevím, jak mě to napadlo. Prostě jsem viděl to šedivo kolem sebe a vypadlo to ze mě. Tohle nevymýšlím, přichází to samo.”

O textech, které jsou svým hořkosladkým glosováním obyčejných věcí pro Mňágu a žďorp typické stejně jako zvuk saxofonu (je to poprvé a naposledy, co se toto téměř už povinné klišé zde objevuje), se s Petrem Fialou povídá těžce. Nemá pro své obraty vysvětlení a ani ho nehledá. Klíč k pochopení fenoménu Mňága je ukrytý v pozorování. A také v těch kelímcích s kávou, které oba držíme v ruce.

“Sejdeme se večer na benzince,” stojí v sms zprávě od Petra, když si domlouváme jednu z mnoha schůzek. Kde taky jinde. Kousek nad benzinkou Petr Fiala bydlí, kousek vedle má v areálu bývalé Tesly kapela zkušebnu a dělají tady dobré espresso. Přes papírové stěny kelímku hřeje v dlaních, když tmou klopýtáme přes železniční trať k továrně. Auto necháváme u bezinky. Banální cesta, už stokrát taková byla a zase bude, protože tohle je Petrův svět. A také písničky. Než nás velký nákladní výtah vyveze ke zkušebně, proběhne mi hlavou text z nového alba Třínohý pes:

Tráva voněla sladce

A vlahej vítr vál

Sám se svou károu a kávou

Jsem na benzince stál

První hvězdy svítily

Cyklisti ještě jezdili

Bledej měsíc

Už čekal opodál

/Apoštol chaosu a zmatku/

Možná proto si lidi písničky Mňágy už třicet let pobrukují, protože si je mohou sami prožívat a fyzicky se jimi procházet a osahávat si je. Jsou jednoduché a stejné všude, v každém místě i věku, jako to kafe u benzinky.

Ne každému tahle kapela chutná, Mňága a žďorp nemá moc obyčejných posluchačů. Buď ji lidé milují, nebo naopak s úsměškem zavrhují, že tohle už opravdu ne. Stále stejný zvuk, stále stejné texty, a už jsme přeci dospělí a tohle jsme odložili současně s doznívající pubertou. Děkujeme, nechceme. Jenže stále je dost těch, kteří už třicet let drží tuhle skupinu při životě a chodí si po koncertech do šatny s muzikanty povyprávět o tom, jak se v písničkách poznávají a že to je přesně o jejich životech, ve kterých se chvíli radují a pak zase klečí na kolenou.

Ono najít se v textech Mňágy není vůbec složité. Slogany Petra Fialy totiž přesně trefují to, co si každý občas říká sám pro sebe:

A já si marně vzpomínám na to, co jsem kdysi chtěl,

možná nic tak zvláštního, ale tohle teda ne.

/Ve 4 ráno/

Ale není mi do breku

Jen žiju na útěku

Před sebou k tobě

A od tebe k sobě

/Myslel jsem si, že je to láska/

Chtěl jsem tu slečnu a měl jsem ji rád

Ale ona mě ne, no to se může stát

/Byl jsem na procházce/

Větrník máme zpoloviny snědený a čekáme, až nám obsluha přinese kávu. Jak stylové! Vše rekvizity z písničky Spaste svoje duše (Lidi sedí před cukrárnou a drtí větrníky lžičkama. Míchají kafe a je jim dobře, zdá se). Samozřejmě sedíme před cukrárnou na náměstí ve Valašském Meziříčí, svítí slunce a je půl třetí odpoledne. “Vidíš to sám, univerzální ospalá díra, jako kdekoliv jinde. Asi proto lidi naše koncerty baví a mají ty písničky rádi. Tohle zažívá každý, ať žije kdekoliv a občas na něho přijde chuť prokopat se ven,” usmívá se Petr Fiala. Do cukrárny přišel i s dětmi, ale ty místo poslouchání tatínkových vzpomínek kontrolují, co je nového v mobilech. Odzývají i vzpomínku na první barevnou televizi, která se ve městě objevila. “To bylo támhle v tom domě,” ukazuje Petr na opačnou stranu náměstí. “Byla tam prodejna elektro a ve výloze měli puštěnou barevnou televizi. Lilo jako z konve, já byl tehdy malý fakan a hráli jsme hokej se Švédském. Nikde ani noha, jen já tam stál s obličejem přilepeným na výkladu a nemohl se od toho odtrhnout. Švédské žlutomodré dresy! To bylo něco neuvěřitelného! No, ale jinak se toho tady moc nedělo.” Takže tohle je to kultovní místo, náměstí se zřejmě nejslavnější nudou, shrnuté do jedné sloky:

O půl třetí na náměstí ve Valašském Meziříčí

Jdu co noha nohu mine a každej sám sobě jsme stínem

Nic mi není, přitom melu z posledního

Těžko říct o tom něco konkrétního

/Made in Valmez/

Kromě reálného prostředí, které se stalo inspirací pro píseň, kterou končí každý koncert Mňágy, je důležité poslouchat, jak Petr Fiala vypráví. I u kávy má stejný hlas, jako když stojí na pódiu před mikrofonem. Tichý a trochu líný. A když se k tomu přidá ještě typická moravská regresivní spodoba znělosti, kdy shoda je zhoda, vzniká ve výsledku až skoro hladivý projev, který víc konejší než rockersky burcuje a drásá. Mimochodem podobná věc, se kterou se potýká Marek Eben, který si už několkrát posteskl (zjevně ale jen na oko), že by tak moc chtěl být tvrdý rocker, ale se svým hlasem toho prostě nedosáhne. Petr Fiala je na tom stejně. I když na nové desce jsou hned dvě písničky s ostřejšími kytarovými riffy, jeho líčení smutných banálních příhod spíše uklidňuje, než že by člověk dostal chuť vzít kytaru a prohodit ji zavřeným oknem. Možná proto jsou před šatnou Mňágy stále nové zástupy dívek a žen, pohlazení je zkrátka žádané zboží, i když je to jen slovy a barvou hlasu.

“Postav se sem, tady je to nejlepší,” rovná mě Petr ve zkušebně mezi dva velké reproduktory. “To je moje místo. Pustím ti to nahlas, protože tohle se potichu poslouchat nemůže.” Zvuk je syrový, demonahrávku nahrával Petr sám. “Tohle je už na novou desku. Zatím jen tak nahozený, ale myslím, že z toho něco bude,” komentuje začátek písničky. Další malé vysvětlení toho, proč Mňága a žďorp hraje už třicet let. Pracuje se pořád, protože kromě umění je tohle i řemeslo a nemůže se čekat na múzy. Nová deska Třínohý pes se teprve pojede nahrávat do studia, ale v počítači ve zkušebně se už rodí deska další. Sesbírané nápady se budou dávat dohromady v malé chatě v Orlických horách, na dohled od česko-polské hranice, stejně jako už mnohokrát předtím.

Všechno je schované za keři a vzrostlými stromy. Jen reflektory aut ukazují, kudy vede silnice a kde v serpentynách začíná šplhat do kopce. To se právě střídají směny dělníků v nedaleké automobilce. Zvuk motorů ale vzápětí překryjí kytarové akordy, ke kterým se přidává basa a saxofon. Sousedy to neruší, v okolních chtách nikdo není, do noci svítí jediné okno. To, pod kterým stojí šestice muzikantů a podupává si do rytmu. Tradiční rituál na kapelovém soustředění. Poslouchá se, co se ten den nazkoušelo a nahrálo, obvykle tři písničky. Hudba se pouští z malého reproduktoru, aby se hned na začátku daly vychytat věci, které by lidem špatně zněly z rádia. Žhnoucí konce cigaret svítí ve tmě jak červené diody. Dnešní písničkový set dopadl dobře, takže už jen nezbytné plácnutí dlaněmi, otevřít lahvové pivo a obsadit si místo na malé terase před chatou. Bude video. South Park a kapelou milovaný Sexuálně harašivý panda, 37. díl z roku 1999, který se během týdenního soustředění pouští několikrát. Ještě několik piv a cigaret a ráno se začíná znovu.

K vlastnímu překvapení

Nakonec přece jen dopluli až do oázy

Životem zmožení a vyjevení

Architekti vlastní zkázy

/Architekti vlastní zkázy/

Je hotová polovina demonahrávek, když přichází to, co se stát asi muselo. Ideálně plynoucí pánský týden, který by při pozorování přes plot mohl vypadat jako pokračování komedie S tebou mě baví svět, avšak bez dětí, se zadrhává. Kytarista Martin Knor, který je s Petrem Fialou ve skupině od samého počátku, sedí ráno před chatou a dívá se mlčky do oblohy. Trvá to skoro hodinu a není s ním řeč. Ostatní jsou v chatě a snaží se nastavit syntezátor tak, aby v pravidelném a rychlém rytmu opakoval jeden tón. Nedaří se to a s každou další minutou přibývá pochyb, zda to má smysl. Ale Petr Fiala si takhle pro ostatní připravil svou první verzi písničky a trvá na tom, že se právě takhle bude zkoušet. Když už problém ukrajuje z druhé hodiny, pomáhá na dálku jako poradce po telefonu Moimir Papalescu, guru české syntezátorové scény. Během několika minut je vše nastavené, elektronický zvuk hraje a zkouška může začít. Když je písnička nahraná, kapela se shoduje, že to se syntezátorem zní blbě a že se to nahraje jen s kytarami. Dopoledne je pryč. “To je typické, když si Petr něco takhle umane, tak neustoupí. Nemá cenu mu to rozmlouvat nebo ho přesvědčovat. Musí to uznat sám, že to je slepá cesta,” promluvil konečně na své samotce před chatou Martin Knor. Nebyl to ale jediný důvod jeho rozmrzelosti. “Na druhou stranu chápu, že Petr chtěl něco takového zkusit. Všichni chceme, aby nové písničky byly originální, s trochu jiným zvukem. Už nás nebaví poslouchat stále dokola, že hrajeme pořád stejně.”

Tohle je téma, které v malé chatě vyvolá dusnou náladu ještě několikrát – Mňága zase zní jako Mňága! V kapele platí při skládání nových písní pravidlo, že každý zodpovídá za svůj nástroj a také za hudební nápady, které si pro svůj part vymyslí. Co chce hrát, předvede ostatním a společná porada pak rozhoduje, co zůstane a co putuje do koše. Jenže na každého přijde někdy útlum a občas se kapela točí v kruhu. Po jedné zhruba hodinové zkoušce vyšel s kyselou náladou ven druhý kytarista Jaromír Mikel. “Takže už tam máme zase ty stejné akordy, co hrajeme pořád dokola. To samé, nic nového.” Kapelník Petr Fiala ordinuje polední hudební klid. Křesílka na sluníčko, vypnout aparaturu, čaj, pivo, kafe, cigareta. Někdo jde dos tsráně nad chatou, aby se pokusil ulovit trochu mobilního signálu, Marcel Gabriel spí před svými bubny v chatě. Není tu zrovna veselo, ale nikdo nikomu nic nevyčítá a nikdo se s nikým nehádá. Ticho léčí. Po týdnu je nová deska nazkoušená, demonahrávky hotové a každý si je stahuje do svého počítače. Za čtvrt roku se jde do studia nahrávat naostro. Dostat se tahle verze už tehdy do ruky pravověrným fanouškům, budou spokojeni. Je to pořád Mňága!

Debata, zda by Mňága měla znít po třiceti letech jinak, nemá valného smyslu. Nemůže znít dramaticky jinak, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Tím první je už zmiňovaný hlas Petra Fialy, který ho sám v několika rozhovorech označil jako slabý ve smyslu síly. Není to hlas, který boří tribuny stadionů. Je to hlas poetického vypravěče. Sice ne tak tichý, jako třeba Karla Plíhala, ale stále natolik jemný, že ho musí hudba respektovat. Množina hudebních postupů a aranží v kapele, která si udržuje stejné nástrojové obsazení, je omezená. Druhý důvod jsou texty, u kterých si dovolím neskromnou osobní poznámku. Asi málokdo dokázal poslouchat půl roku stále dokola všechny písničky, které kdy Mňága a ždorp nahrála a nic jiného k tomu. Každý den, kdykoliv byla volná chvíle. Připravoval jsem pro skupinu padesát fotografických ilustrací k písničkám, které si sám vyberu a naučil jsem se za tu dobu její kompletní diskografii nazpaměť. A tato naposlouchaná masa jasně ukázala, že k rytmu textů Petra Fialy, k jeho slovní zásobě, formulacím, originálním obratům a frázování zkrátka ten vyzkoušený styl sedí. Texty, které jsou samy o sobě mikropříběhy s pointou potřebují, aby hudba zněla tak, aby slova byla dobře rozpoznatelná a aby dynamika skladeb pomáhal poslechu a porozumění textu. Nebo jednodušeji: Mňága produkuje normální a jednoduché písničky, což není ve skutečnosti vůbec nic jednoduchého.

Na uzavřeném oddělení 17 B

Je někdy těžké rozlišit noc a den

/17B/

“Kroměříž?” ptám se v sms zprávě na dálku a bez dalšího vysvětlování Petra Fialy. Jednoslovná odpověď přichází obratem: “Ano”. Byl to jen kontrolní dotaz, pro jistotu. Léčeben, kde by byl jeden z pavilonů skutečně označen jako 17B a ještě navíc obehnán plotem, není u nás moc. I když bylo zrovna jaro, nebylo tu veselo. Na plotu se stále držely šlahouny uschlé staré trávy, plastové židličky pod stromem byly zelené od mechu a z vnitřku pavilonu byly slyšet jen tiché hlasy. Venku nebyl nikdo. Vlastně jsem to místo nechtěl vidět, neměl jsem původně v úmyslu podnikat cesty po stopách textů Petra Fialy a už vůbec ne do téhle krajiny smutku. Jenže jak jsem se při našich setkáních dozvídal z často jen mimoděk pronesených poznámek stále více detailů o životě ve Valašském Meziříčí, v Rožnově a o kamarádech a vrstevnících členů skupiny, rozuměl jsem některým písničkám víc, než  celé dlouhé roky předtím. Projít si skutečné louky nad železniční tratí u Bečvy, o kterých se zpívá ve Třetím tajemství (Můj otec mi kdysi vyprávěl, jak seděl v trávě na louce plné květin a včel po cestě z práce nad starou železniční tratí, několik dní před tím než se ztratil), je přeci jen něco jiného, než písničku pouze poslouchat. A tak jsem neodolal a jel jsem se do kroměříže podívat. Bylo to dobře, protože až na místě jsem zjistil, z čeho se narodil skutečný smutek téhle písně. “Je to strašný, viď, když tam jdeš kolem těch pavilonů a najednou vidíš nápis: Dětská psychiatrie. Že už i děcka se musí s tímhle prát,” napsal mi Petr v jedné ze zpráv. Další důležitý kus do skládačky “Mňága”. Pochopení pro ostatní, které často doprovází skrytý vzkaz: Nestyďte se za životní maléry, potkává to každého a nějaký průšvih ještě není tragédie.

Co jsem asi chtěl

Tak to asi mám

/V cíli/

K rekapitulaci třiceti let života v Mňáze, pro Mňágu i vedle Mňágy jsem Petra Fialu nepřinutil. Neměl nikdy chuť ani na chvíli přemýšlet nad tím, jestli s kamarády založili a udržují zajímavý hudební fenomén. Některé písničky ho za ty roky baví víc, některé už hrát nechce, ale opravdově se těší nejvíc na ty nové, které mu běhají hlavou a po nocích si je jako samotář zkouší nahrávat do počítače. “Nemám teď moc času, ale tohle ti ještě pustím,” řekl ve zkušebně, když na hodinách bylo osm hodin večer. Zkušebnu jsme zamykali před půlnocí. Na rampě u výtahu poslední cigareta. “Žádné deprese, jsem šťastný. Děláme s kapelou, co nás baví, do ničeho se nenutíme a já mám, co potřebuju. Je potřeba se radovat z maličkostí. Připomenu si to pokaždé, když si u benzinky kupuju kafe a můžu si k tomu přidat čokoládovou tyčinku a vím, že na to  ám peníze. Projít se po kopcích, užívat si chvíle s dětmi, dokud o to stojí.” Tak pravil Apoštol chaosu a zmatku a Architekt vlastní zkázy (viz album Třínohý pes) a odešl do tmy. S nějakou novou písničkou v hlavě.

Advertisements

SORELA LAHŮDKÁM NEPŘÁLA. PŘESTO STVOŘIL LABUŽNÍKA

 

17.5.2014 – Lidové noviny – Orientace

David Macháček

S architektem Bronisławem Firlou o tom, jaké to bylo, pracovat pod diktátem socialistického realismu, i o tom, na co by neměli zapomínat ani dnešní architekti

Firla_10

 

Letos devadesátiletý Bronisław Firla je posledním žijícím architektem z týmu, který v padesátých letech minulého století projektoval nové město Havířov. Má na co vzpomínat. Měl za sebou čtyři roky práce na jednom z největších komunistických projektů první pětiletky – výstavbě nového hornického města Havířov, když do podnikového časopisu Stavoprojektu napsal v roce 1956 článek V čem vidím soudobé úkoly architektury. Nebylo to lichotivé čtení. Architekt Firla si v něm postěžoval, že se pořád mluví o nových metodách a materiálech, třeba o plexisklu či hliníku, avšak při budování Havířova se nevyužívají. Od člověka, který nebyl členem komunistické strany, to byl odvážný krok. Aby toho nebylo málo, ještě se v době socialistického realismu, takzvané sorely, odvolával na avantgardistu Le Corbusiera: „Myslím, že určitým příkladem pro pochopení funkce a konstrukce může být Le Corbusier. Bez ohledu na to, zda jsme jeho odpůrci, nebo stoupenci, zdá se, že jeho pozice v dějinách architektury nám má hodně co říci, zejména v tom, jak má moderní člověk bydlet.“

* LN Mohli jste při projektování Havířova uplatňovat něco z Le Corbusierových myšlenek? Budování zcela nového města si o něco takového přece říkalo.

Hlavním projektantem rozmístění nových sídlišť kolem Ostravy, Karviné a Bludovic byl předválečný architekt Vladimír Meduna. Ten si do týmu vybral Zdeňka Špačka, Rudolfa Spáčila a Miloslava Čtvrtníčka. Z Prahy pak ještě přišel Otakar Nový, ale ten byl spíše takový ekonomický teoretik. Do této skupiny jsem přišel v roce 1952 a Le Corbusier byl tehdy fakticky na indexu. Když jsem končil studia architektury v Brně, působil tam velký stoupenec funkcionalismu Bedřich Rozehnal, a to se ještě mohlo o Le Corbusierových myšlenkách debatovat. Připouštěl je i komunista Jiří Kroha, ale tím to tak končilo.

* LN Jenže Jiří Kroha v padesátých letech už nepředstavoval zrovna progresivní architektonické uvažování. Jeho život byl stále víc poznamenán příklonem ke komunistické ideologii.

To ano, ale já si ho pamatuji jako velmi kvalitního profesora, který často vzpomínal na Masaryka. Později ovšem propagoval socialistický realismus.

* LN Takže se Kroha zařadil k těm, kteří začali diktovat sovětskou estetiku a architekturu…

Na Havířově a socialistickém realismu vám můžu dobře ukázat, jaký rozdíl mezi jednotlivými lidmi tehdy byl. Jiří Kroha byl stoupencem sorely, o tom není pochyb, ale chápal ten styl jako přetváření historických a národních prvků. Tedy: vzít si něco z minulosti, měnit to, opracovat, upravit, zkrátka inspirovat se. Kdežto Vladimír Meduna tvrdě razil úplné a doslovné kopírování sovětských postupů. Já jsem souhlasil spíše s Krohou.

* LN Jenže při plánování Havířova vám šéfoval Meduna.

Taky jsem u něho narazil. S urbanistickou studií karvinského sídliště Stalingrad. Dělal jsem to tak, jak mě to učili v Polsku. Měli jsme občas přístup k zahraničním časopisům, v nichž jsem viděl domy rozmístěné volně, všechno působilo vzdušně.

* LN Takže podle známé Le Corbusierovy trojčlenky „slunce – zeleň – vzduch“?

Dalo by se to tak říci. Jenže pak přišel Meduna, podíval se na výkres a řekl: „Co to má znamenat? Je to jak rozsypané sirky! To musí být jinak. Tady máš časopis Stavitělstvo, to je náš vzor, podle toho to bude.“ Čili všechny bloky uzavřené bez ohledu na světové strany. Ze Sovětského svazu tupě převzatý nefunkční urbanistický ornament.

* LN Jak takové město na zelené louce vzniká? Čím se u Havířova začalo?

Ona to úplně louka nebyla. Bezprostředně po válce se totiž ještě o novém městě neuvažovalo, plánovalo se pouze velké sídliště. To se postavilo v první poválečné dvouletce mezi roky 1946–48 v místech někdejší vesnice Šumbark. Další velkou, ale samostatně stojící stavbou byla nová hornická ubytovna Pavky Korčagina na volné pláni takzvané bludovské vymýtiny. Takže volného prostoru bylo sice dost, ale nebyl nekonečný. Dokomponovat mezi tyto stavby sídliště nebylo jednoduché. A o městě jako urbanistickém celku nebyla v tu chvíli vůbec řeč. To přišlo až později.

* LN Byla to napínavá práce? Člověku v hlavě naskakuje paralela asi nejslavnějšího města budovaného na zelené louce: Brasilia od Oskara Niemeyera.

Je pravda, že plány na Brasilii se rodily ve stejné době, ale podmínky obou projektů byly rozdílné. Brasilia vznikala daleko od jiných měst, v opravdu prázdném a neobydleném místě, kdežto vymyšlený Havířov měl kolem sebe živou zástavbu. Byl tu Šenov nebo Šumbark. Stejné to je s Porubou, která měla vedle sebe historicky Ostravu. A ani Karviná není čisté město na zelené louce, protože vyrostla kolem starého jádra Fryštátu.

* LN Jak se vybralo místo pro Havířov?

Výběr ovlivnily dvě věci. Jednak hloubka uhelných ložisek: pod bludovskou vymýtinou zásoby uhlí jsou, ale velmi hluboko, takže nehrozilo, že by se někdy musely domy kvůli těžbě zase bourat. A pak směr hlavního havířovského bulváru, který určila historická solná cesta už z dob Marie Terezie. Jako kluk jsem tam jezdil na kole, v aleji byly vzrostlé lípy, čili hlavní osa pro nové město byla jasně narýsovaná. Pro tehdejší tradiční model města to bylo dobré řešení, ale pro dnešní moderní dobu už ne. Už tehdy nás dopravní inženýr Rudolf Volner upozorňoval: „Teď vám to přijde dobré, ale počkejte, jak poroste automobilový provoz. Měli bychom pamatovat na obchvat.“

* LN A pamatovali jste?

Přemýšleli jsme nad tím, ale řešení se nepovedlo. Na začátku hlavní třídy skutečně odbočuje k jižnímu kraji města ulice, která se centru vyhýbá, jenže je to odbočka prudká, v pravém úhlu. Adnešní kamiony to nevytočí, takže jako obchvat se to používat nedá.

* LN Pomyslel jste si někdy, že kdyby tehdy neexistovala tak tvrdá architektonická doktrína ze Sovětského svazu, města jako Karviná nebo Havířov mohla vypadat úplně jinak?

Na to se těžko teď odpovídá. Takhle jednoduché to se sorelou není. Socialistický realismus se prosazoval postupně. Jednalo se o plíživý socialismus, který zpočátku mohl působit humánně, ale brzy byli lidé, kteří měli jiný názor, postihováni. Moc získali ti, kteří byli ochotni sorelu zavádět tvrdě. Ale jste toho názoru, že ten Havířov je špatný?

* LN Nevím, jak se v něm žije, nebydlím v něm. Mě zajímá, jak jste vy spokojený s vaší tehdejší prací.

Uzavřené bloky domů dodnes považuji za velkou chybu. Měly být otevřenější, rohy měly zůstat volné, více se mělo myslet na orientaci podle světových stran.

* LN Ptám se proto, že vy jste člověk, kterého nikdo nemůže podezírat z velké lásky nebo oddanosti ke komunistickému režimu. Ale jako odborník architekt jste se podílel na budování silně ideologického projektu.

S komunistickou stranou jsem nikdy nesympatizoval, to je pravda. Ukážu vám na příkladu, jak to tehdy fungovalo. Jeden z úkolů, který jsem dostal, bylo vyprojektovat bloky domů podél hlavní třídy. Vzor přišel ze Sovětského svazu. V přízemí byly navržené obchody, jenže výklady byly široké pouze jeden a půl metru. Jen jsem to uviděl, říkám si: Kruci, to je přece nesmysl, tam se nic nevejde. A rozšířil jsem je na dva metry a deset centimetrů. V tu chvíli přiletěl Vladimír Meduna a hned spustil, jak že si to představuju, co to má znamenat a že to takhle nejde. Začal jsem mu vysvětlovat, že to přece je výkladní skříň, a jestli tam chceme ukazovat nějaké zboží, tak to zboží nebude vždy jenom malinké, ale někdy bude také větší, že? Podařilo se mi to nakonec prosadit a už jen takováto změna proti sovětskému vzoru byla přínos.

* LN Promiňte, ale na mě to působí spíš jako anekdota než jako střet snahy o moderní architekturu s komunistickou sorelou.

Zapomínáte, jaká tehdy byla doba. Vzory ze Sovětského svazu se nezpochybňovaly. Odklon od sorely byl možný až po roce 1956, když Chruščov přednesl slavný projev na dvacátém sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu.

* LN Jak konkrétně vám ideologie zasahovala do projektování?

Mým velkým kamarádem v padesátých letech byl architekt Boris Jelčaninov, takzvaný bílý Rus z emigrace. Architekturu začal před válkou studovat ve Lvově, ale skončil v Československu. Ten pracoval na návrhu Leninovy třídy v Porubě a jako předválečnému architektovi mu sorela byla proti srsti. Rozčilovalo ho, že pro všechny ty pilíře a pilastry nepůjde do místností světlo a ani okna se pořádně neotevřou. Ozval se, ředitel si ho pozval na kobereček a řekl mu: Buď to tak uděláš, nebo půjdeš. Tehdy z obav o práci ustoupil, ale stejně ho vzápětí vyhodili.

* LN Nebylo možné něčím ten diktát stalinistické monumentality narušit?

Bohužel se tu potkávaly dvě věci: stranická linie, tedy poslušnost vůči všemu sovětskému, a otázka peněz. Pro centrum Havířova jsem navrhoval blok domů číslo 44. Počítal jsem tam s atikou, aby nové domy měly čím navázat na už existující zástavbu. Zdeněk Špaček, který byl komunista non plus ultra a poslouchal všechno, co Moskva řekne, to okamžitě zrušil. Říká: Nic takového, všecko oholit, zbourat.

* LN To bylo kvůli sovětskému vzoru, anebo kvůli penězům?

Kvůli obojímu. Upozorňoval jsem na to, že aby domy byly lidem příjemné, aby se mezi nimi dobře žilo, je potřeba, aby byly plastické. Psal jsem o tom i odborné články, že nemá být vše ukončené rovně, že můžeme navrhovat úskoky, že zdi nemají být holé. Jenže s tím jsem nepochodil. Protiargument byl, že na jeden dostavěný byt činí maximální náklady 55 tisíc korun, takže s čímkoliv nad holou stavbu se člověk do toho rozpočtu už nevešel. A tím to bylo vyřízené.

* LN Nicméně podařilo se vám navrhnout i stavby, které mají mnohem blíž k moderně šedesátých let než k sorele.

Občas tomu pomohlo i zvláštní štěstí. Například projekt havířovského kina Centrum jsem měl hotový už v roce 1956. Zůstával však jen na papíře. To kino se postavilo až o deset let později. Díky tomu si mohlo udržet moderní vzhled, a navíc se ještě stihla jeho aktualizace na širokoúhlý film. Takže projekt vlastně zachránila prodleva od plánu k realizaci.

* LN U domu potravin Labužník to vypadá, jako byste při kreslení poslouchal Chruščovův projev a už jste tušil, že volnější časy jsou na dohled. Ten v sobě nemá ze sorely prakticky nic.

Labužník se dokončoval v roce 1957 a snažil jsem se mu dát moderní výraz. Byla to jedna z prvních samoobsluh u nás. Ta byla v přízemí a v patře se lidé mohli občerstvit ve snackbaru. Nároží bylo zaoblené, což tehdy také nebylo právě obvyklé.

* LN Poznávacím znamením, viditelným z dálky, byl obří neonový nápis na fasádě. Kdo ho navrhl?

Ten jsem si nakreslil sám. Amám velkou radost, že přežil dodneška a snad stále působí elegantně a moderně.

wpid-IMAG1504-1.jpg

* LN Jaký jste tehdy za takový designérský návrh dostal honorář?

Lahev dobrého vína, to bylo všechno.

* LN Socialistický člověk potřeboval jíst, takže moderním Labužníkem jste asi režim příliš nedráždil. Jak jste ale jako silně věřící člověk snášel to, že se v novém městě nepočítalo s kostelem?

Je pravda, že v klasických městech a vesnicích je kostel středobodem života. Ale tehdy si nikdo ani nepřipustil, že by se snad mohl nějaký kostel stavět. To bylo tak automatické, že se s tím dalo vyrovnat vlastně snadno. Nebyly na to myšlenky.

* LN Má éra sorely nějaké poučení platné i pro dnešní dobu?

Udržet stavby v lidských proporcích. Nepřeceňovat své ambice a ctít měřítko. Když sleduji na internetu současnou architekturu, je to i použitými materiály výstavba doslova kosmická. Ale otázka je, jak se v tom budou lidé cítit. Jako by to člověka opouštělo, podobně jako ta monumentalita socialistického realismu.

***

BRONISŁAW (FIRLA) (90) Za druhé světové války bojoval v brigádě polského generála Władysława Anderse. V roce 1947 začal studovat architekturu na Vysoké škole technické ve Vratislavi. Po únoru 1948 a následných prověrkách ale nedostal od zdejšího ministerstva školství povolení pro další studium v Polsku a ministerstvo vnitra mu odmítlo udělit vízum. Studia tudíž musel dokončovat v Brně. Od roku 1952 do roku 1985 pak pracoval pro podnik Stavoprojekt (s výjimkou let 1958–1961, kdy byl na základě politických prověrek přeřazen na horší pozici do Bytostavu). Ve Stavoprojektu se věnoval urbanismu i projektům jednotlivých staveb.

 

 

Tupý jazyk raní víc než ostrý meč

Tupý jazyk raní víc než ostrý meč

18.1.2014    Lidové noviny    07    Orientace

DAVID MACHÁČEK

S jazykovědcem Dušanem Šlosarem o řeči některých současných českých politiků a vůbec o novodobé jazykové manipulaci, jejímž zakladatelem byl Joseph Goebbels.

Vypadá jako mušketýr. Stříbrné vlasy mu splývají k ramenům, dívá ze zpříma do očí a výtečně šermuje.

Třiaosmdesát let, které oslavil před čtvrtrokem, se na jeho kondici nijak neprojevilo. Stále je ve střehu, i když krvavého zranění se obávat nemusí. Nešermuje kordem, nýbrž jazykem. Coby emeritní profesor češtiny ovládá Dušan Šlosar jazyk mistrně.

* LN Je to jen nadsázka, nebo je jazyk opravdu zbraní dnešní doby? Stejnou, jakou dříve byly dýky, rapíry a šavle?

Žádná nadsázka! Jazykem se dnes rozhodují ty největší bitvy o moc a vliv. Ekonomické souboje se odehrávají v textu uzavíraných smluv. O správu města, kraje nebo celé země se bojuje jazykem. Kde se za středověku vedly souboje mečem a kordem, tam nastoupilo slovo. Ve střetech omoc má rozhodující vliv slovo a to, jak je kdo schopný mu porozumět.

* LN Takže uplynulý rok…

… byl rokem velmi bojovým! Začalo to prezidentskou volbou, potom nastal pád Nečasovy vlády a nakonec se uskutečnily předčasné parlamentní volby. Tak, jak dříve bylo důležité zacházení s mečem, je dnes důležité přesvědčivé zacházení se slovem. Rád bych tady upozornil na jednu věc. Nikdo nepochyboval o tom, že zacházení smečem není přirozená dovednost, a tedy že je nutné se tomu naučit. Nejen kvůli útokům, nýbrž i kvůli obraně. U jazyka se ovšem víc spoléháme na pouhé odpozorování. Připadá nám, že tu dovednost získáváme přirozeně, bez cíleného vyučování.

* LN A jaký je vlastně jazyk zbraň? Neteče krev, takže je jemnější?

Kdepak. Slovo jako zbraň je tvrdší a ničivější. Když si představíte šerm, tak ten je soubojem, v němž protivníci proti sobě používají konečnou množinu výpadů a krytů, které se kombinují. Ale jazyk má tak jemné nuance, že je to zbraň rafinovanější. Ale zároveň není nutné jazyk jako zbraň démonizovat, není to zbraň neprůhledná.

* LN Základním pohybem v šermířském souboji je výpad. Natažená ruka, vykopnutá přední noha a zadní natažená, aby řídila sílu útoku. Jak to je v politickém jazykovém klání?

Podstatou politického jazyka je programová neuchopitelnost. Není pro politika nic horšího než říci něco, s čím může být později konfrontován. Konkrétní slib či závazek, to je věc v politické promluvě nepřípustná. Pro svůj mluvený projev nevyužívají politici lingvistická školení, nýbrž školení taktická, aby se neprovalili hned v první větě.

* LN Existuje obrana proti tomu, abychom politikům jejich prázdnou řeč tak ochotně nebaštili?

Je to těžké. Žijeme v době, kdy jedno vydání novin má mnohonásobně více stránek než dříve. Akolik času máme na jejich přečtení? Když řeknu, že tak deset minut, bude to moc. Články v nich musí být tedy psané jednoduše, abychom tak rychlé čtení zvládali. A v takových textech určených pro rychlé čtení není prostor pro jemný rozbor politického jazyka, upozorňování na jeho úskalí a nesnadno postřehnutelné významové zákruty. Nechci ovšem svalovat veškerou vinu jen na novináře, můžeme si za to z velké části sami.

* LN Proč?

Přirozené je soustředit se jen na velké písmo v titulcích a pak na fotografie. Vidíme základní slogan a už nám v hlavě naskakuje: Ano, to je mi jasné! A už se díváme zase někam jinam. Tak to bohužel je. Je toho kolem nás moc. Až si někdy pohrávám s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby zdražil knihtisk nebo výroba novin. Že bychom si třeba koupili jen jeden výtisk týdně a v sobotu večer si to opravdu pořádně přečetli.

* LN Ono by bylo co číst, jazyk politiků občas bývá tvůrčí. Například když se pro peníze schované před manželkou při rozvodu použije pojem „odkloněné“.

To máte pravdu, že jako jazykovědci mi v takovém okamžiku srdce zaplesá. Ale je to opravdu jen na to mžiknutí oka, ne déle. Úsměv mizí ve chvíli, kdy si uvědomím, že jsem na podobné jevy narazil při své jiné práci, a to když jsem pracoval na rozboru nacistického jazyka a projevů. Ten princip je totiž stejný. „Odklonit“ je takový čítankový příklad sémantického slova, které má širší rozsah, než by bylo pro dané použití záhodno. A ten širší rozsah zbavuje mluvčího zodpovědnosti za to, co řekl. On ty peníze neukryl před manželkou, ale odklonil je. Tedy pouze provedl nějaké účetní transakce na účtech, na čemž jistě není nic špatného. Praotcem tohoto vyjadřování je Joseph Goebbels. Vytvořil sofistikovanou teorii, že když nějaký nepříznivý jev pojmenujeme nadřazeným synonymem, tak to najednou není tak drastické a vlastně to není ani napadnutelné. Protože ten nadřazený pojem v sobě to svinstvo -mimo jiné! – obsahuje. To hned pochytili všichni jeho následovníci. A od té doby, nehledě na panující režim, to pokračuje dál. Ale kdo o tom něco ví, měl by na to dávat pozor. Neměl by se nechat splést.

* LN V tomto byl svým způsobem mistr Václav Klaus, že?

No ovšemže! Když ODS prohrála volby, řekl, že to byla nevýhra. To zní jinak než na rovinu přiznat, že to naše partaj projela. A Jiří Paroubek si později zase vymyslel pojem „druhý vítěz voleb“. Klausově nevýhře se to ale rovnat nemohlo. On Paroubek taky není tak vzdělaný.

* LN To už je poněkud vyšší škola šermu. Jako bychom se od základního výpadu dostali k fleši, tedy k rychlému útoku skokem nebo během.

A takovým flešem by mohla být další známá politická sprosťárna, a to plurál osobních jmen, kdy se například říká „ti Havlové a jim podobní“. Mimochodem i tady bychom zjistili, že stopy opět míří k nacistům. A protože ten nacistický jazyk není dnes už tak známý, tak se v němmůže jet dál. Platí tu však totéž, co u všech nadávek. Ta slova jsou výpovědí nikoliv o tom, ke komumíří, ale o tom, kdo je pronesl. Poslanci, kteří si tam veřejně spílají do lhářů, gaunerů a darebáků, možná ani nevědí, že ten jejich výrok z toho adresáta nikdy neudělá ani gaunera, ani lháře, ale že to je výrok o nich samých.

* LN Přemýšlím, co by nám na to řekl Miloš Zeman… Možná nějaký svůj bonmot?

Se slovem bonmot bychom měli nakládat velmi opatrně a především přesně. Je to asi pět let, kdy jsem se tímto tématem zabýval. Bonmot je pozitivně hodnocená odpověď. Vždyť ve francouzštině to znamená „dobré slovo“. Ovšem v Zemanových ústech to je pouze zlomyslné odbočení od té normální sémantiky. Je to plivanec do ksichtu. A zase nás to vrací ke Goebbelsovi. Když urážce přiřadíme pozitivní pojem, v tomto případě bonmot, tak je pak ten plivanec prakticky nežalovatelný.

* LN Používaly se v bojiomoc takové jazykové triky v češtině i dříve? Vy ji jako jazykovědec zkoumáte po staletí zpátky.

Mám pocit, že to souvisí až s rozvojem žurnalistického jazyka. V období humanismu, když spolu diskutovali humanisté a katolíci, se takovéto fígle tolik neužívaly. Možná i proto, že to byla doba, kdy se o moc soupeřilo nejen slovem, nýbrž také zbraněmi. Takže kdyby někdo použil přespříliš jazykových lstí a vytáček, sáhl by jeho soupeř po kordu a bylo by to vyřízené.

* LN Jaká je obrana proti těmto jazykovým útokům?

Zneužívání jazyka jako prostředku politické moci se můžeme bránit pouze tím, že o tom víme. Že si uvědomujeme, že slova tak, jak jsou řečena, nemusí být míněna. K tomu je vypracovaná teorie mluvních aktů, kde se dovídáme, co znamená ve skutečnosti to, co mluvíme.

* LN Například?

Když se ve společnosti nabízí přípitek a jeden z účastníků řekne, já tady mám auto, co to znamená? On se nevychloubá, že si vzal auto – tou větou odmítá pití. Čili to je ta jazyková forma a v pozadí je to, co je řečeným míněno. Samozřejmě té dvojakosti se dá využívat různými způsoby. Bohužel znovu musím připomenout Goebbelse. Když mluvil o konečném řešení židovské otázky, moc dobře víme, že to ve skutečnosti nebylo žádné řešení, ale že to byl název pro to, čemu se později začalo říkat šoa nebo holokaust, tedy úplné vyhubení jedné populace.

* LN Není to ale příliš tvrdá zkratka? Ono to vypadá, jako kdyby se dnešní politici učili pracovat s jazykovými zbraněmi přímo od nacistů.

Tak přímé to samozřejmě není. Pro nacisty to vypracoval teoreticky a účinně doktor filozofie Joseph Goebbels. On je zakladatelem tohoto politického jazyka. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A samozřejmě nikoliv přímou nápodobou, ale paralelně s ním se rozvíjel také například komunistický politický jazyk – jazyk dalšího totalitního režimu. Důsledky byly obdobné a prostředky si ty dvě soustavy, řekl bych, vzájemně vyměňovaly. Z toho se pak zrodila přirozená inspirace pro další a další politiky.

* LNA jak z vašeho pohledu pracují s jazykem coby s mocenským nástrojem současní politici? Umí to, anebo neumí?

Myslím si, že jsou v řadě aspektů amatéři a že s jazykem nezacházejí zrovna obratně. Neřekl bych amatérsky, ale nevynalézavě. Když je sleduji v parlamentu, vidím, že ve skutečnosti zahazují většinu těch příležitostí, které tam mají. Podléhají vlastním emocím a myslí si, že to nejúčinnější, co tam mohou předvést, je rozčílit se a někomu nadávat. Je pravda, že tím dokážou ublížit leckdy víc než skutečným ostrým mečem, ale je to takový šerm bez šarmu.

* LN Čím to je?

Tady můžeme opustit svět politiky, protože následující věci mají obecnou platnost. Politici by se na nich mohli učit propracovanějším jazykovým útokům; my ostatní zase účinnějšímu porozumění všem nuancím, a tedy i lepší obraně proti možné manipulaci. A do třetice, když úplně pomineme jazyk jako zbraň, pro svou radost bychom si tím obohatili slovní zásobu. Chtělo by to se vrátit k pomalejšímu čtení.

* LN Jde to?Místo novin číst více beletrie?

To nás automaticky nezachrání. Současná beletrie je velice rozsáhlá a dozvěděl jsem se, že každý Čech koupí průměrně čtyřiadvacet knížek ročně. Mám však pochybnosti, že je všecky pořádně přečte. I když stihnout se to dá. Většina současných autorů beletrie počítá s tím rychlým čtením a dopředu rezignuje na jazykové tajenky. Čtenáře není možné zdržovat, když má na jednu knížku zhruba dva týdny. To rychlé a nepořádné čtení je podle mě nejvýraznější chyba naší doby.

* LN Tak napovězte nějakou ukázkou, co bychom měli v knižních regálech hledat.

Třeba toto: „Františkův nevlastní otec, který ovšem nic nevěděl o své nevlastnosti, byl dost bezvýznamným důstojníkem naprosto bezvýznamné Československé lidové armády. Většinou si ale nebyl své bezvýznamnosti vědom, takže ho nijak neskličovala. Však z toho se vyskytly dny, kdy si ho pocit bezvýznamnosti osedlal. Ale protože nadporučík nevěděl ničeho o bezvýznamnosti ČSLA, nemohl v tom ani hledat útěchu pro vlastní bezvýznamnost.“

* LN To je kdo a co?

Jiří Kratochvil, jeho román Avion. Zdá se mi to jako mistrná charakteristika nově vstupující postavy, o které zatím nic nevíme a po těch dvou větách o ní víme vše podstatné.

* LN Nedoporučujete Jiřího Kratochvila proto, že jste známí brněnští kamarádi?

Kamarádi jsme, ale Kratochvil je především autor, který používá hravý, esteticky působivý, a přitom sdělný jazyk. Dovolím si ještě jednu ukázku. Jsou to věty, ve kterých se mluví o dvou pracovnících Státní bezpečnosti: „Druhý poručík se před setkáním s Helenkou vsadil s prvním poručíkem, že Helenku přeřízne do jednoho týdne, což bylo tenkrát něco nehorázně troufalého.,Kasáš se!‘, řekl mu první poručík. Ale kdyby byl přece jenom drobet vzdělanější, mohl říct:,Casanováš se!‘“

* LN Skutečně můžeme čtením podobných jazykových hříček získat silnější imunitu proti politické jazykové manipulaci?

Jsem o tom přesvědčený. Čtením opravdu dobré beletrie si totiž začneme znovu uvědomovat významy slov, které nám při rychlé konzumaci unikají.

* LN Už dříve jste mi řekl, že vaše základní doporučení pro českou společnost je: Poslouchejte pozorně, co a jak kdo říká.

To platí pořád, i když jednu věc bych tam změnil. Místo tečky bych dal na konec vykřičník.

***

DUŠAN ŠLOSAR (83)

Narodil se 30. listopadu 1930 ve Staříči. Vystudoval češtinu a ruštinu na brněnské univerzitě. Působil v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český, později jako pedagog na katedře českého jazyka Masarykovy univerzity v Brně; nyní je zde emeritním profesorem. Pracuje v oblasti historické mluvnice češtiny, vývoje spisovného jazyka a české dialektologie. Specializuje se na vývoj slovotvorného plánu češtiny. Vedle odborných prací -například Slovotvorný vývoj českého slovesa či Historická mluvnice češtiny – napsal i popularizující texty shrnuté ve svazcích Tisíciletá, Jazyčník, Otisky či Jaké hlavy, takový jazyk.